1) Pavle, odkud pocházíš? Jak se ti rostlo a cos vystudoval?

Do mých osmnácti jsem vyrůstal v městečku Vidnava, v opuštěném kraji obklopeném ze dvou stran Polskem a od zbytku Moravy odděleném Rychlebskými horami a Jeseníky. Na základce jsem sbíral jedničky, hodně četl, téměr pořád jsem byl předsedou třídy (což nikdo nechtěl dělat) a byl ostatním vzorem ve sběru druhotných surovin, bylinek, kaštanů a žaludů :).

Poté jsem nastoupil na stavební průmyslovku v Jeseníku, což byla škola, na které se dalo celkem dobře obstát se zdravým selským rozumem bez přílišného biflovaní. Jen tam byla spousta práce s projekty a výkresy na úkor volného času. Prázdniny jsem trávil na brigádě ve firmě spolužákova táty. Vesměs s krumpáčem a lopatou, ale byla tam dobrá parta, sranda a já jsem si upevnil vztah k fyzické práci, která mi dnes dost chybí.

2) Co bys řekl, že jsou silné stránky té oblasti? Co ti chybí v Praze?

Čistý vzduch, klid a zachovalá příroda. Je to kraj hodně specifický, protože zatímco všude hory v republice tvoří hranici, Jesenicko je až za tou hradbou kopců. Tenhle kraj tak trápí ještě o to více potíže všech bývalých Sudet – vysoká nezaměstnanost, nízká kupní síla a odliv těch vzdělanějších a schopnějších do velkých měst. Sám jsem si předloni vyzkoušel pět měsíců ve Vidnavě opět žít, není opravdu jednoduché obstát ve zdejší pesimistické atmosféře, ale vcelku chápu, že většina místních by místo „ticha hor“ ocenila ty „sociální jistoty“.

O to víc obdivuju ty, kteří tu dokážou být aktivní. Mám velkou radost třeba z Rychlebských stezek, lesních trailů pro náročnější bikery, které se během pěti let z nadšeneckého nápadu pár kamarádů staly unikátní záležitostí s dnes už mezinárodním věhlasem, za nimž jezdí víkend co víkend nadšenci mnohdy i stovky kilometrů. Dělají zdejšímu kraji skvělou reklamu a přitom zůstávají stále v souladu s přírodou.

viva_kurz_vila_flora

3) Proč jsi odešel do Prahy? Jak si začal podnikat a proč zrovna tam?

Ve čtvrťáku na střední jsme byli v Praze na pár dní na stavebním veletrhu. Stověžatá matička mi okamžitě učarovala, takže jsem se po maturitě vydal studovat stavební fakultu ČVUT. Praha mi otevřela nové obzory a postupně jsem si uvědomil, že stavebnictví není obor, kterému bych se chtěl věnovat. Uchvátila mě muzika. Zapojil jsem se jako dobrovolník do Unijazzu, který pořádal festivaly a další kulturní akce, začal vysílat v Radiu Strahov a sebral kuráž a napsal jsem do tehdy asi rok fungujícího webu Freemusic.cz. Školu jsem nakonec nedokončil, ale díky tomu, že jsem si vyběhal civilku v knihovně, jsem měl hodně času organizovat Freemusic, což byl v podstatě internetový hudební časopis.

Měli jsme celkem dobře nastartováno a taky štěstí, že jsme tenkrát sehnali sponzora Kofolu a já se osudově rozhodnul, že se tomu začnu věnovat naplno. Díky popostrčení kamarádem a kolegou Rudou Musilem jsem si tak zřídil živnosťák. Byl to zvláštní druh podnikání, protože jsme psali o nezávislé muzice a nechtěli si příliš umazat štít od komerce, ale potřebovali jsme peníze z inzerce na další rozvoj. Pro mě to znamenalo důležité životní zjištění – nikdo tě nevede za ručičku, musíš být sám iniciativní.

Postupně jsem přibíral další aktivity – pracoval jsem na festivalech, organizoval jsem klubové ceny pro Palác Akropolis. A taky jsem vydal s kamarádem Vaškem Havelkou z tehdy vznikajících Please The Trees cédéčko jeho písničkářského projektu selFbrush a tu a tam pořádal koncerty. Část z toho byly aktivity, které spíše potřebovaly zadotovat, ale z mého pohledu je podnikání hlavně ta vlastní činnost, peníze jsou jenom jedním z druhů energie, kterou je člověk odměněný.

Krátce jsem si ale vyzkoušel i roli zaměstance – pracoval jsem ve Fóru dárců, neziskovce, která mimo jiné provozuje dárcovské SMS a krátce také v internetovém oddělení České televize a jako editor v Lidových novinách. Pevná pracovní doba, předpisy a jen omezený prostor pro vlastní nápady ale nejsou nic pro mě. Pozoruhodné je, že největší část současných návštěvníků Punkového podnikání trápí podobná potíž – spoustu let pracují ve velké firmě, jsou spokojeni s jejím zázemím a vydělávanými penězi, ale mají pocit, že na jejich názoru a iniciativě nikomu přiliš nezáleží. Chtějí mít svoji svobodu a pracovat pro sebe.

4) Jak vznikl tvůj kurz Punkové podnikání a co v něm můžou lidi získat?

Původně to mělo být jen jednorázové kavárenské povídání o tom, jaké má podnikání na volné noze výhody a nevýhody. Já jsem na něj ale vcelku pečlivě připravil a pak mi přišlo líto, že by to slyšeli jen dva nebo tři lidi a protože jsem znal Adama a Pepu z Naučmese, tak jsem to jen tak pověsil k nim na web, že to třeba ještě někoho zaujme, z voleje vypálil ten název Punkové podnikání (dále PunkPod) a jen zíral, že asi během dvou dní bylo dvanáct míst pryč.

A zírám doteď, jak to funguje, ze 45 PunkPodů byly asi 3/4 vyprodané a počet „absolventů“ přesáhnul čtyři stovky. Proto se taky snažím nejen na PunkPodu doporučit: neschovávejte si nápady do šuplíku, udělejte prvních pár kroků a uvidíte, co se stane. Mě to přivedlo k tomu, že momentálně chystám ve spolupráci s projektem Škola 21. století PunkPod jako desetitýdenní odpolední předmět s přednáškami, podpůrnou skupinou a společným coworkingem. A taky jsem o tom začal psát knížku, kterou bych chtěl během letošního roku dokončit.

A co můžou lidi na Punkovém podnikání získat? Komplexnější pohled na práci na volné noze (hlavně ve službách) od startu nápadu, uvědomění si vlastní přidané hodnoty a odlišnosti přes osobní marketing a hledání spolupráce v „terénu“ i na internetu až po cenotvorbu nebo tipy, jak být efektivnější. A pevně doufám si taky odnesou inspiraci, motivaci a špetku kuráže. Punkové podnikání je spíše pro ty váhavější, kteří potřebují povzbudit a já se snažím na situacích z mého příběhu ukázat, že to jde, dá se podnikat po svém a každý nemusí chtít být jedničkou na trhu a přesto může spokojeně fungovat.

5) Bojíš se medvěda?

Hm… zvláštní otázka. Chtěla jsi, abych prozradil, že jezdím rád na hory? Na horách má člověk nadhled a starosti nechává v dolinách, kdo by se s nimi chtěl v batohu tahat do kopce. Nicméně, kdybych medvěda z dálky uviděl nebo bych věděl, že je nablízku, tak bych měl pochopitelně velký strach. Ale ta pravděpodobnost je hodně malá, v těch českých a moravských horách medvědi nejsou, v některých zahraničních, kde jsem byl, určitě ano, ale mnohdy jsem si to ani neuvědomil. Ale vidět divoká zvířata svobodně se prohánějící v přírodě mi dělá radost. Zrovna nedávno pár desítek metrů přede mnou přeběhlo stádo divočáků, napočítal jsem jich 23.

6) Jak se to stalo, že si se stal vegetariánem? Jak se na to balí holky?

Když jsem se věnoval muzice, přičuchnul jsem hodně k hardcore/punkové subkultuře. Málokdo ví, že ta má i vlastní filozofii, jejíž jsou práva zvířat pevnou součástí. Na koncertech a festivalech jsem dost často ochutnal vege jídla a uvědomil si, že se bez masa dá obejít a přesto to může být velice dobré.

Zlomový okamžik byly záběry týrání psa ve zprávách na Nově. V tu chvíli mě najednou došlo, že některé zvířata máme na mazlení a druhé na jídlo, že živé bytosti chováme z velké části v příšerných podmínkách jako nějaké součástky ve fabrice. Už jsem nechtěl být součástí, od té chvíle už jsem maso nikdy nesnědl a během necelého roku jsem došel ještě dál, k veganství.

Což je asi dost paradoxní vzhledem k faktu, že můj táta chová z drobnějších zvířat všechno možné, takže jsem mezi nimi vyrůstal, měl jsem je od rána do večera na talíři, zatímco zelenina mi nikdy moc nejela. Ale ve veganství jsem se našel, zhubnul jsem, jsem zdravější, mám víc energie, začal jsem víc sportovat a tvrdím, že když můžu být vegan já, může kdokoliv, pokud k tomu má silnou motivaci, která je v mém případě především etická.

Byla to velká změna v životě, musel jsem čelit spoustě narážek, těžkostí a nepochopení, ale mně osobně to přineslo poznání, že když jsem zvládnul tohle, můžu ve svém životě změnit téměř cokoliv. Začal jsem pak na to téma dělat web Vegmania.cz, udělal si výživový kurz a později rozjel i vlastní semináře. Holky se na to balí dobře, na mých vege kurzech bývá odhadem 80 procent žen a teď jsem se dočetl v jednom diskuzním fóru, že se jeden vegan dožadoval své dva a půl veganky, co na něj podle statistik připadá. Pánové, není tohle dost pádný důvod? 🙂

7) Vraťme se k Praze – jak dneska vypadá tvůj běžný den.

Typický den většinou mixuju v různém pořadí z několika následujících ingrediencí: práce na počítači doma nebo kavárně, pracovní schůzky, sport (hlavně kolo a běhání), pořádání kurzů. Občas se seberu a jedu uprostřed týdne někam do přírody nebo na pár dní do rodného kraje. Někdy naopak pracuju i o víkendu, kdy nikdo nemailuje a nevolá a je klid.

Proto zbožňuju práci na volné noze, můžu mít pestrý program, můžu jít dopoledne s kamarádem lézt na stěnu, uvařit k obědu hrnec dýňové polívky a udělat spontánní piknik v parku na Vítkově pro pár zájemců, kteří zrovna četli na Facebooku mojí výzvu. Dělat věci podle momentální nálady a chuti.

viva_naucmesefest

8) Proč se vracíš do Vivy? Co tě k nám táhne?

O Vivě jsem se dozvěděl poprvé od Tomáše Hajzlera, nejdříve jsem ji sledoval na Facebooku a říkal jsem si, kdyby byla v Praze, tak jsem tam pečený vařený. Poprvé jsem se tam dostal v létě 2013, při pokusu rozhýbat kurzy Naučmese v Ostravě. Hned se mi zalíbila atmosféra a domácké prostředí a byl jsem předvědčený, že tohle je to správné místo, kde dělat kurzy v Ostravě. Jednoduše proto, že přitahuje ty správné lidi. Loni jsem navštívil taky dvě z vašich konferencích, líbilo se mi, že to bylo hodně neformální, kamarádské a hlavně moderátorka, ta se pořád tak srdečně a nakažlivě smála :). Řekl bych, že je poznat, že Vivě kralují ženy, ve vzduchu je cítit více intuice a spontánosti.

9) Na co se můžeme těšit na středeční Snídani Připoj se- uvaříš prý někdy i oběd, pozveš nás? Co nám předáš na vzdělávací části Připoj se? 🙂

Protože je začátek roku, chtěl bych přivézt téma vize a plánů. Konkrétně to ale vymyšlené nemám, nejspíš to vznikne až ve vlaku cestou do Ostravy. Já mám vlaky moc rád, dobře se mi v nich pracuje a vymyslím v nich spoustu věcí. A ano, slíbil jsem uvařit oběd, pro váš kolektiv a třeba někoho, kdo tam zůstane po snídani. Jídlo je společenská událost a lidi spojuje, takže se těším, že to užijeme a popovídáme si u toho. Přesně podle hesla „Nikdy nejez sám“.

10) Na co se těšíš v roce 2015?

Těším se na spoustu věcí. Na psaní knížky Punkové podnikání, což bude určitě místy i dřina, ale zase se na tom dá pracovat s notýskem téměř kdekoliv. Na Punkové podnikání v rámci Školy 21. století, na současné i nové kurzy pro Naučmese, nové tváře a spolupráce, které z toho vzejdou. Taky pracuju na novém podnikatelském projektu, ale to teď ještě nechci prozradit, až v dubnu. A samozřejmě se těším na hory – třeba na feraty v Dolomitech.